GHOSTFACE KILLAH - Fishscale (2006, Def Jam)

V květnu již šestatřicetiletý Dennis Coles, o němž se v souvislosti s jeho začátky traduje, že ho hledala policie a během koncertů či fotografování tak musel nosit masku, jíž sundal, až když bylo jeho jméno definitivně očištěno, samozřejmě nechyběl na všech důležitých počinech clanu, s tím že po „splnění povinností“ si vždy odskakoval k vlastní sólové kariéře, což mělo za následek to, že je z něj v současnosti pravděpodobně nejpotentnější člen staten islandského uskupení. Posuďte sami, dvě klasiky „Ironman“ a „Supreme Klientele“, dvě průměrné či lehce nadprůměrné desky „Bulletproof Wallets“ a „Pretty Toney“, jeden výběr největších hitů „Shaolin´s Finest“ a loňské výpomoci partě Theodore Unit a jeho chráněnci Trife Da Godovi s alby „718“, potažmo „Put In On The Line“. Tony Starks je v podstatě samovolně fungující „instituce“ – zatímco ostatní kolegové z clanu více méně stagnují, on je oblíbený takřka „za každého počasí“. Ono kouzlo přitom není příliš složité. Bezkonkurenčně nejaktivnější člen Wu-Tang Clanu je nejen výborný emcee, ale i neskutečný styler disponující neotřelým a originálním hlasem, o zajímavých vizuálních příbězích na úrovni Kool G Rapa či Rakima nemluvě. Ať už se tedy na věc podíváte z té či oné stránky, lehce zabržděné těleso Wu-Tang – za poslední devítiletku vydavší pouze dvě alba, které bylo navíc před časem oslabeno úmrtím charismatického Ol´ Dirty Bastarda – potřebuje Wally Champa mnohem více, nežli on jeho. Někde jsem četl, že „Fishscale“, což ve slangu znamená nejjemnější, peruánský kokain na trhu, je přímo na tělo padnoucí název obzvláště proto, že vzhledem k jedinečnému a místy euforickému přednesu může být jeho hudba, respektive styl, návykový stejně jako zmíněná droga. Rapový veterán Ghost Deini totiž i na svém pátém sólo LP dokazuje, že nezpomaluje a stále disponuje jedním z nejvšestrannějších a nejkreativnějších flow na scéně. Byl obdařen darem, že i když se zrovna zaobírá tématy klasičtějšího ražení jako ženy, drogy nebo battle tracky, vždy dokáže danou látku podat tak jedinečným způsobem, že ztráta posluchačova zájmu je tím posledním, co by musel řešit. Co se týče produkce, pro mnoho lidí bude nejspíš překvapením, že se disk navrátivší se k tmavšímu zvuku obešel bez přítomnosti Bobby Digitalových podkladů, což se na všech čtyřech předchozích počinech nestalo. Ovšem obávat se netřeba. Ghostface má neuvěřitelný vkus na výběr beatů, který by mu mohl závidět i Nasty Nas a přitom disponuje více styly než kdokoliv jiný ve hře. Ať už si o interesantním složení týmu Just Blaze, Pete Rock, MF Doom, J. Dilla, nebo Cool & Dre myslíte cokoliv, o tom, že jde o respektované muže svého řemesla se doufám nemusíme přít. Jestliže jste se domnívali, že nynější prezident Def Jamu Jay-Z bude mít na Ghostfaceovo nové album nějaký vliv, šeredně jste se mýlili, neb již otevírací a mně neznámým Lewisem Parkerem produkovaná věc „Shakey Dog“ zjevně ukazuje, že výběrový jasně identifikovatelný zvuk je zpátky. Dostatek metafor a do posledního detailu propracovaný příběh o zpackané loupeži s sebou dále přináší myšlenku, že pakliže by někdy Ghostface ztratil hlad a zapálení pro samotné rapování, klidně by mohl dál sklízet úspěchy jako „ghost-writer“. Zdařile se vybarvila i pasáž „zpátky do dnů“, jíž zahajuje „The Champ“, za jejímž beatem stojí hvězdný Just Blaze, a která vyvolává příjemné vzpomínky na track „Daytona 500“ z jeho debutového alba. Pohled do minulosti pokračuje i v „9 Mili Bros“, kde se v MF Doomově rozháraném nervózním klavírním podkladu schází všech devět zakládajících členů clanu (je to překvapivější o to více, že na minulém „The Pretty Toney“ z roku 2004 byla jejich účast takřka nulová), při jejichž poslechu se mi pro změnu vybavuje stará dobrá soudržnost z časů double CD „Forever“. Stejným mužem produkovaná a díky neotřele použitým motivům mrazivá „R.A.G.U.“ (Rae And Ghost United) je jednou z pěti věcí, v nichž je slyšet Raekwon, což také přivolává nostalgické memoáry na „Only Built For Cuban Linx“, pravděpodobně jedno z nejlepších hip hopových alb, co kdy spatřilo světlo světa. Někdo by sice vzhledem k nějakému přirozenému vývoji umělce mohl namítnout, zdali je tato „exkurze do minulosti“ pozitivní, nicméně já tvrdím, že dobrá hudba je zkrátka dobrá hudba, bez ohledu na to, jestli se jí podaří zorat novou půdu nebo nikoliv. Aby bylo vše správně vyváženo, mimo klasických, Wu-Tangem načichlých příspěvků, se dostává i na oduševnělejší zvuk, v němž hraje hlavní roli Ghostface nového tisíciletí. „Big Girl“ je kupříkladu vzkaz či zpráva směřovaná zástupkyním něžného pohlaví a jde v ní zhruba o to, aby se přestaly zaobírat drogami a soustředily se na pozitivnější a hlavně hodnotnější stránky života. To vše přes nenásilný a lehce soulově laděný podklad připomínající píseň „Holla“ z dva roky starého LP. V J. Dillově velmi odlišném přístupu s minimalistickým beatem „Whip You With A Strap“ se Ghostface vrací do dětství a přemítá o školní kázni, vtip a nadhled je patrný z „Barbershop“, díky níž se nám naskýtá veselý pohled na rappera, potažmo jeho pocit úzkosti, když holičovi náhodou ujede strojek a zkazí mu tím jeho účes a ani sladčí typický rádiový hit „Back Like That“ s hostujícím Ne-Yo nezní vůbec špatně, ba naopak. Jestliže bych „Back Like That“ nazval nebem, navazující „Be Easy“ by nemohlo dostat jiné označení nežli dudy, protože song boduje díky přítomnosti Pete Rocka suverénně hned na první poslech. Přes decentně znervózňující „Dogs Of War, jejíž podklad připomíná Black Eyed Peas v jejich zlaté éře z konce devadesátých let, a ve které se kromě několika jiných objevuje i Ghostfaceův syn Sun God, se dostáváme až k „Underwater“, jehož zvuk si vzal do parády Doom, k jehož zdejším příspěvkům lze říci, že jsou jeho práce buďto hity, nebo propadáky – nic mezi tím. V tomto případě jde o druhou variantu, k níž má blízko také „Momma“, neboli sentimentální věc, která pár záblesky připomíná obrovskou hymnu „All That I Got Is You“ s Mary J. Blige. Nicméně celkovou strnulost Rnb refrénu s Megan Rochell v hlavní roli nezachraňuje ani rapperovo rýmování. Další dílčí stížnost, kterou mám na „Fishscale“, je příliš častý výskyt skitů. Samozřejmě, že přítomnost dotyčných prvků být vždycky ku škodě věci nemusí, obzvláště když nechybí důvtip a vše spadá do konceptu alba, podobně jako tomu bylo například u desky „Ironman“, nicméně nemyslím si, že by to byl zrovna tento případ. Nechci říct špatných, ale pár bezvýrazných písní, včetně opravdu špatného Cappadonny, se v tracklistu nalézá naštěstí jen nemnoho a dobrým prototypem tohoto tvrzení může být rovnou song „Three Bricks“, která jako hosta představuje Notoriouse B.I.G.ího, respektive nějakou jeho starší a dle mého názoru už stoprocentně použitou sloku. Nutno říci, že ona pecka, za jejímž beat zodpovídá miamské duo Cool & Dre, by se asi spíše hodila na Biggieho loňské a zbytečné „Duets: The Final Chapter“. Ať už ho oslovujete jakkoliv (za legendárními harcovníky s desítkami aliasů na xchat.cz ovšem stále zaostává), i po jeho posledním albe „Fishscale“ se nezměnilo zhola nic. Je to stejně čisté a syrové jako za dob, kdy se prezentoval na prvních počinech pod hlavičkou Wu-Tang Clanu. I když se může zdát a ono to tak i je, že se oproti ostatním vyznačuje odlišným zvukem, flow, jinými cestami a postupy, individualita a kreativita je to poslední, co by postrádal. Ve své hudbě je schopen upřímně a velmi živě popsat sám sebe a i když může místy pochopitelně klopýtat (nikdo nejsme bezchybní, že), jeho poctivý přístup ke hře je na scéně závanem čerstvého vzduchu. Tony je v nejlepších letech, skoro by se dalo říci, že zraje jako víno, překypuje humorem, čímž mi připomíná nejlepší roky Biggieho Smallse, nebojí se vyjádřit emoce a navíc má charisma. Jen málo umělců dnes podle mého názoru dokáže dělat upřímnou dobrou hudbu bez komerčních náznaků, konvenčních párty schémat, či nejaktuálnějších módních trendů a Ghostface, jenž už si zase může říkat i Killah, mezi ně patří. Jednomu pak přijde divné, že jeho jméno takřka nikdy nebývá zmiňováno v souvislosti s potencionálním newyorským králem, protože horkým kandidátem na trůn nejlepšího umělce mimo svou skupinu, jejíž význam a přínos je nemalý, už dávno je...

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná