El Da Sensei & The Returners - Global Takeover 2: Nu World (2010, Asfalt Records)

Kemp mám rád nejen proto, že vždycky shlédnu krutou sérku koncertů, ale také proto, že doplním sbírku o některé evropské nosiče, na které trochu pozapomínám během nakupování z Améru. V Hradci vždycky seženu všechnu tu Francii, Německo, Švédsko, všechny ty Statik&Nat Ill, Looptroop, I Am a podobně. Letos mě potěšily dvě desky, a sice němečtí obránci boombapu Antihelden a jejich Kein Happy End a také překvapení sezóny El Da Sensei a The Returners. Věděl jsem, že tohle polské producentské duo ve složením Chwial a Little mají už něco za sebou a že se jedná stejně jako u kapely H16 o „kvalitní materiál“. Bekay, Doujah Raze, Mic Stylz a další od nich už odebírali a všichni byli spokojeni, stejně jako i následně posluchači. Věděl jsem o první společné desce s El Da Senseiem, která vyšla v roce 2008, a věděl jsem, že byla dobrá. Co jsem ale vůbec netušil, tak že jejich zbrusu nová věc, která vyjde v Americe kvůli distribuční firmě Coalmine až v říjnu (bude obsahovat jednu bonusovou skladbu s Bekayem a jeden remix), je tak strašně krutá. Tohle je fakt nefalšované inferno. V dobrém slova smyslu. Tohle je přesně ten typ desek, které vycházely dřív a které si mohl motat pořád dokola a hlavně bez přeskakování skladeb. Poslouchám úvodní “We R Back“, potom další, další a další skladbu a čekám, kdy skončí smrtící sérka, kdy přijde průměrnější track, ale ono nic. Od začátku do konce to maká ve velkým stylu, žádné slabé místo. Já měl trochu El Da Senseie zažitého spíše s klidnějším stylem alá J.Rawls nebo Kev Brown a proto jsem čekal, že mu naši polští sousedi naservírují decentní piánko, jazzy nádech a celkově mírovější atmosféru. Ale ono ne. Global Takeover 2 je ten nejstriktnější boombap s beatem tvrdým jako prase, svižným tempem a hlavně ukrutným wordcuty s hláškami od lidí jako Onyx, Jeru nebo M.O.P. Těch nářezů je tu hned několik, počínaje zvonečky alá Run DMC podpořená “Goin To War“, “Everyday On The Street“ se zvukem pískajícího papiňáku či mocné a úderné hymny typu “Blow Up!“ nebo “Knowledge Be The Key“. Všechno extrémně špinavé věci, trošičku opracovanější je jen klubem orientovaná “Good Time“, ale přesto nečekej lacině podbízivý podmaz. El, ze kterého prýští charisma, přikládá svůj osobitý styl, který je postaven na neustálém boji o pozornost. Té se mu pořád nedostává tak, jak by si zasloužil. To je způsobeno především tím, že jeho styl je pro velké firmy nezajímavý. To také zaznívá v průběhu celého počinu. Uvědomělé rapy jsou v bizu nepřípustné, proto se jim majory vyhýbají, jako by byly prašivé (“Knowledge Be The Key“). Pokud uděláš nějakou větší chybu, tak tě to může stát i tvoje tvrdě vydřené místo ve hře (“Right Moves“) a jestli si v poslední době neviděl Senseie, tak to je proto, že si jede pořád to svoje a nehodlá se přizpůsobovat trendům (“Can´t You See?“). A aby toho nebylo málo, tak ještě připočti nadprůměrnou sestavu hostí, kterou tvoří Akrobatik, Sean Price, Rakaa, John Robinson, Reks, Treach z Naughty By Nature, Doujah Raze či T. Phoenix. Co bys chtěl ještě víc? Tohle je jednoznačně album léta a mají ho na svědomí dva Poláci a jeden Amík. Vítej do jejich nového světa, kde vetchost a zdechliny nemají šanci na existenci. Něco mezi osm a devět. Můj tip.

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná