Doitall - American Du (2010, Prowax)

Když se řekne zlatá éra hip hopu, polovina devadesátých let a zvuk východního pobřeží, určitě mi přijde na mysl i mimo jiné trio z Newarku (DJ Lord Jazz sice původem z Ohia). Lords Of The Underground. Klasika všech rapových klasik. DoItAll, Mr. Funkyman, DJ LJ, ale taky beaty od Marley Marl a jeho učně K-Defa. Nikdy nezapomenu na skákání během maturitních večírků na tracky jako “Here Come The Lords“, “Chief Rocka“ nebo “Funky Child“. Lhal bych, kdybych k tomuto CD American Du nepřistupoval s velkou dávkou nostalgie, natěšením a určitě i lehkou protekcí. Bohužel to nadšení opadlo dřív, než jsem si myslel. Než jsem stačil pročíst booklet do konce a poslechnout prvních pár tónů, přišlo nepříjemné vystřízlivění a bolest hlavy, jako kdybych den předem vychlastal dvě krabice toho nejlacinějšího vína. Bohužel se opět potvrdilo to, že hvězdy let minulých jsou v současnosti poměrně mimo. Das EFX, Special Ed, Craig Mack, Naughty By Nature a podobně. Dřív zářili, dnes stíní. Bohužel se k téhle partě připojil i DoItAll. Nemůžu říct, že by neměl úplně co nabídnout, to ne. Mluví z pohledu čtyřicátníka, který má děti v pubertě a snaží se jim něco sdělit o životě a jeho nástrahách, o svém původu, o hrdosti, patriotismu, příslušnosti, barvě kůže a relativitě. Cítíš ten odstup, nadhled, to jeho přesvědčení, že už ví, o čem to vše je, přesto to všechno padá s prvním tónem. Intro začne promlouváním alá pastor do klasického nedělního gospelu, aby po chvíli sundal plášť, opustil kostel a vtrhl na parket rozjeté párty. Pecka “I Gets It In“ zní jako by ji dělal Dr. Dre klon, bohužel ale ne moc povedený a track “Yeah“ s hostujícím DJ Kool tě zarazí už při vyslovení názvu. Ptám se proč? Proč se nemůže DoItAll vydat po stejných nebo podobných stopách jako třeba Edo G nebo Masta Ace? Vždyť v klubových instrech zní tak strašně nepřirozeně. Dalším problémem je to, že kdyby ty podklady byly alespoň kvalitně vyprodukované. Nechápu to, když tvrdí, že na desce maká strašně dlouho a pak v tracklistu najdeš jen skoro samé neznámé beatmakery, kteří dodali ty nejtuctovější beaty, které zaplavují tvůj myspace. Dokonce se tu objeví i vyčpělý Scott Storch, o kterém jsem si myslel, že se už ufetoval. Abych jen neprudil, je tu pár tracků, kvůli kterým mrkni na tohle CD. Singl “Surrender“, který zhudebnil Pete Rock, sice není převratný hit, nicméně tady působí jako jednouchý král mezi hluchými. Závěrečná skladba “Smile“ s hostujícím Mr. Cheeksem taky není k zahození, stejně jako “We Gets Down“, kterou beru pro svůj drive a energii. Plusovým bodem je také seznam hostů, ve kterém nechybí Masta Ace, Edo G., Craig G., Shyheim, Treach či Grand Daddy I.U. Funky tu není, přesto, že je vyfocen uvnitř bookletu. Těch pár bodů, co tomuhle CD dávám, je hlavně kvůli těm několika málo světlým okamžikům a z respektu k jeho dřívější tvorbě. Modlím se za to, aby už nic podobného raději nevydával, zůstal u hraní a nadále žil v mé paměti jen jako hrdina mého dospívání. Prosím, ať nepřijdou s novou deskou Naughty By Nature.

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná