DMX – Year Of The Dog…Again (2006, Ruff Ryders/Sony Urban)

Celovečerními snímky zocelený prorok Dark Man X, jehož deklarace "I don´t make music to make songs, but I make music to records my life" není v jeho případě vůbec daleko od pravdy, a který během své kariéry dokázal prodat 20 milionů alb, se letos po opuštění Def Jamu vrátil k Sony, čím beze zbytku naplnil úryvek jednoho svého dřívějšího textu "Give a dog a bone, leave a dog alone - let a dog roam and he'll find his way home." Před pár týdny pak dorazila jeho šestá řadovka "Year Of The Dog..Again" (předchozích pět vstoupilo na Billboard vždy jako číslo 1, což se mimochodem nikdy žádnému jinému umělci nepodařilo) a míra očekávání - už jen kvůli faktu, že od posledního připomenutí "Grand Champ" uběhly tři roky a vše svým prohlášením "Working with The Dog in 2006 is truly a blessing" přiživil i mimořádně zaneprázdněný producent Swizz Beatz - rozhodně nebyla zanedbatelná. Pakliže by po mně někdo chtěl, abych jedním přídavným jménem DMXův projev vystihnul, nejspíš bych i v září ´06 vyřkl slovo "syrový". I když nikdy nepatřil mezi nejzdatnější lyriky s neobyčejnými metaforami, co ztrácel na tomto, svou věčnou rozzlobeností a nasazením si vynahrazoval na jiném poli. Rámec hesla "starého psa novým trikům nenaučíš" nicméně v několika momentech, při nichž svůj hlas umírňuje, nebo do hry přináší i nepatrné dávky žalozpěvu, překračuje a konflikty vyvolávající nevrlost jde vážně na chvíli stranou. Hudební stránka dle očekávání. Jestliže se zaměříte na osvědčené rovnice typu Dr. Dre - Snoop Dogg, Pharrell - The Clipse, Kanye West - Common, Erick Sermon - Redman, Nicolay - Phonte, či Gipsy - Marpo, jistě vás nic jiného, nežli (čtyřnásobný přispěvovatel) Swizz Beatz a DMX nenapadne. I když ale produkce jako celek není nijak zvlášť poutavá, svůj účel splňuje do puntíku, neb je přesně tou vodou na mlýn, kterou "zlobivé dítě" (v "Baby Motha" dostává jedovaté kapky rapperova matka) z newoyrské čtvrti Yonkers potřebuje pro svůj štěkot. Hosté jsou oživením. Busta Rhymes kraluje v nesmlouvavé skladbě "Come Thru (Move)", která připomíná Redmanův hit "Let´s Get Dirty (I Can´t Get In Da Club)" z jeho pár let staré desky "Malpractise". Jadakiss a Styles P, kumpáni z Ruff Ryders, ještě udržují kouzlo v "It´s Personal", nebo rozjímají na téma neúcty ve hře a i Amerie, pakliže pominu jednodušší text, dokresluje atmosféru v "Dog Love". I když pak duo Janyce a Jinx v líbivé baladě "Blown Away" nepřináší nic nového pod sluncem, pořád zanechá lepší dojem než rapperka Kashmir ve "Walk These Dogs", v souvislosti s níž jsem se dočetl, že zní agresivněji než intonační královna Rah Digga, což jednoho pobavilo více než bojácný výkon sešívek v poháru UEFA. Ve finále ale stejně v paměti nejvíce utkví singl "Lord Give Me A Sign", skórující nejen díky zdařilému Storchově podkladu (druhá jeho věc "Give ´Em What They Want" ovšem příliš velkou díru do světa neudělá), ale i lyrice, jíž byste od emceeho tohoto formátu nečekali, neb odhalaje i svou "zranitelnost". I přes všechny osobní problémy si DMX stále dokáže najít způsob, kterak využít šířku a hloubku svého svého mocného hlasu, což značí to, že tvrdé jádro fans zklamáno nebude a i ti ostatní si ve zdejším tracklistu jistě dokáží najít své favority. Je zajímavé, že postupy stavící na temných syntetických beatech a hrozivém postoji, kdy hovoří stále stejným způsobem o takřka totožných věcech, slavily úspěchy již v roce ´98 a ani letos tomu není jinak. Jak dlouho mu to ještě vydrží?

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná