DeFuckTo - Andělé a démoni (2014; DeFuckTo)

Přestože je to už nějaký ten pátek, člověk nezapomene na svou minulost, která je mnohdy barvitější, nežli si sám dokáže přiznat. Většinou se všichni v retrospektivě shodou na tom, že ta nejkouzelnější etapa je dětství a následné dospívání. Část života, na oko bezstarostná, kdy se z dítěte stává osobnost a vybírá si svou cestu. V dospívání se často člověk hledá i v hudbě. Já si moc dobře pamatuji, jak v době své puberty jsem prvně okusil nahrávky ze Zlína a jako mladý nadšenec je znal téměř nazpaměť. DFT pro mě bylo jméno, které ovlivňovalo nejen mou mysl a mé sousedy. Čas šel dál, po rozpadu jsem byl možná trochu zklamaný, ale což – život jde dál. Když jsem v roce 2010 zaslechl o novém restartu, srdce plesalo, o to větší možná bylo zklamání. Tohle DFT spojuje s tím starým jen jméno a interpreti, nikoliv koleje, kterými vyjeli.

Možná hned z kraje bych naznačil směr, kterým budu hodnocení třetího alba v novodobé historii DFT směřovat. Představte si módní molo, na kterém se předhánějí sličné dámy v honosných šatech. Elegantní chůze, štajl do posledního detailu. Designéři plesají nad svým výtvorem, vidíme dokonalou vizáž, a přestože ji neskonale obdivujeme, netušíme, co skrývá její nitro. DFT nahráli album, které ocení více posluchači rádií, nežli hiphopový fans. Možná mi snad ani nepřísluší toto dílo hodnotit a měl bych ho přenechat spíše kolegům z proudového žánru. Pokud jsi náročnějším posluchačem a nekoukáš jen na to líbivé pozlátko, po pátém poslechu prostě placku zandáš zpátky do obalu a necháš ji zajít časem.

Nemohu se zbavit dojmu, že je vše nahráno s kalkulačním záměrem. Životní příběhy jsou takové, jak jsou vysněny v očích autorů. Po několikátém poslechu na mě ty motivační parafráze budily dojem učitelů na základní škole, kteří se snaží dohnat to, co laxní rodiče nedotáhli k finálu. A posledním hřebem do rakve se dá označit to celkové klišé, které je cítit ve vzduchu každého tracku. Nic revolučního, nic novátorského. Nelze jít do sázkařské kanceláře s chutí vyhrát zajímavý obnos a čekat, že toho docílíte důvěrou v papírové favority. Nevím proč, ale kluci se asi bojí zariskovat, a to může být hlavní kámen úrazu. Kde je to staré DFT, které utvářelo scénu? V propadlišti dějin. Nové DFT bude rádo, když odehraje pár koncertů a občas se připomene nějakou skladbou, kterou proudově smýšlející posluchači zaregistrují v éteru.

Možná bych mohl oběma aktérům nabídnout k poslechu track z jejich vlastního repertoáru, který nese název „Promarněná šance“. Late má podle mě skvělou slovní zásobu, zajímavou vyjadřovací techniku a ve finálu Headdyho jasně předčí. Nicméně, nemohu očerňovat ani úlohu frontmana, který má na svém kontu už i sólovou dráhu a stará se i hudební část alba. Jen se nemohu zbavit dojmu, že se možná diktuje podle jednoho názoru a druhý prostě jede podle toho vzoru.  Abych uvedl věci na pravou míru, součástí tohoto slohu není utápění se v nostalgii, jaké to jen bylo, ale chtěl bych také poukázat, jaké by to mohlo být. Nejedno jméno nám ukázalo, že plášť není třeba převlékat, aby se člověk zavděčil náročnému publiku. Je to jen o stanovení svých hodnot a priorit. Jednoduše řečeno, co člověk od toho očekává a co do toho vkládá.

Už jsi četl?: DeFuckTo: Texty byly vždycky naší silnou stránkou a nestálo by za to v tom polevit

Když se zaměřím na produkční stránku desky, nemohu být zklamán neprávem. V případě Headdyho i přes nelibost vidím, že si beaty ušil přesně na míru a v tomto ohledu dávám plusové bodíky. Kamenem úrazu je podle mě další podklad z nekonečného košíku nicoty od slovenského Petera Panna. Tato osoba podle mě už zkazila celkový dojem nejednoho alba nejen na Slovensku a jeho jméno je podle mě až děsivě ceněno a nadhodnocováno. Neuvěřitelným způsobem jsem si ulevil, když třetí deska Moma nebyla opět s jeho přičiněním, neboť by zcela jistě nedosáhla takových výsledků, jakých dosáhla. Emeresův nerukopisný rukopis, který není osobitý, ale trendový nám nabízí klasickou klubovku, kterou asi nelze hodnotit negativně, ale nezajímavě rozhodně. Velice kladně hodnotím však vystoupení Jesa, který se blýsknul super motivačním podkladem, který mi v kontextu celkového dojmu vůbec nevadí a tento track těžce vyčnívá nad ostatními. Billy Hollywood a Masif předvedli, že mají talent na dobrý výsledek a El Murdo dodal beat, který je velice zajímavý, přesto mi do celkového konceptu alba nesedí.

Znepokojení musím cítit při faktu, že nejsilnější skladbou je bonusový track „Gilotina“, která má potenciál být vyhledávanou i za několik let. Radikal v poslední době vykazuje velké zvýšení svých kvalit, přestože tento track je již staršího data. Torula je zajímavá osobnost od našich sousedů, která svého potenciálu také ještě zdaleka nenabyla. David Steel, Tom Malar či Kali jsou jména, která nepřekvapí a Victoria ve finále střihla celkem líbezný refrén.

Když bych měl svou úvahu přetavit v poslední shrnující odstavec, volil bych tyto poznatky. Je evidentní, že Headdy a Late rapovat umí, jen směřují tam, kde jejich potenciál zanikne v moři klišé a tuctovosti. Po poslechu celé desky vnímám, že mi nejspíše nic neutkví v paměti déle než pár týdnů. Nic revolučního a průlomového. Nic, na co bych vzpomínal s obavou, že mi moucha vlítne do úst. Pokud však autoři mají záměr neoslovit skalní přívržence hiphopu a chtějí svůj materiál spíše ventilovat mládeži a proudově smýšlejícím, tak mou recenzi mohou směle roztrhat a s úsměvem konstatovat, že svůj záměr splnili na výbornou.

4/10

Austy - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná