Clipse - Til The Casket Drops (2009, Columbia)

Každý, kdo se alespoň decentně orientuje na rapové scéně a nemele koniny typu, že Krs One je rap, zatímco The Roots hrají hip hop, tak ví, že bratři Thorntonové alias The Clipse patří mezi nejlepší (spíš jsou vůbec nejlepší) sourozenecké dvojice ve hře. Největší pitomost, co může americký rapper udělat je, když pozve The Clipse do společného tracku. Zajistí mu to sice veřejnou pozornost, nicméně Pusha T a Malice totálně skladbu zdevastují a nekompromisně zastíní svého hostitele, který je pak všem pro smích. Til The Casket Drops vznikla zase za jiných okolností než jejich předešlá deska a je to na ní sakra znát. Zatímco dřív si s nimi hudební vydavatelství vytíralo zadek a oni svojí frustraci formovali do neuvěřitelně kousavých, ironických a místy dost pesimistických příběhů o drogách a rychlém životě dealerů, dnes je situace diametrálně odlišná. První album pro major (Columbia), obrovská podpora kritiky a fanoušci stojí taky po jejich boku. To vše se podepisuje na výsledné atmosféře a těžko by jste na Hell Hath No Fury hledali myšlenky jako ve skladbě “Champion“, kde rapují „I thought that life was a bad bitch, bad car, but life is with your kids watching Madagascar“. The Clipse našli svůj klid, který nahradil hněv a surovost. I když nechybí prostor pro pouliční boj o přežití, víc je tu cítit dobrý pocit, že už jsou z toho pekla venku. Místo syrového projevu se zde zabydleli R&B refrény zpívající mužským vokálem, což není rozhodně dobrá zpráva pro jejich hardcore fanoušky. Není to o tom, že by vyměkli, jen se dostali prostě úplně jinam než na druhé desce. Navíc je do toho určitě tlačila i firma, jinak by nevznikly letní vysluněné šlágry typu “I´m Good“ či “All Eyes On Me“ s hostující Keri Hilson. V čem je obrovská síla The Clipse, je jejich univerzální zvuk. Narodili se v Bronxu a vyrostli ve Virginii, proto jejich muzika šlape stejně dobře v newyorském klubu, jako v autě na houstonské dálnici či na kalifornské pláži. The Neptunes sice ztratili monopol, nicméně nadvládu si zachovali. Sedm tracků je pořád slušná bilance. DJ Khalil se postaral o mega pilotní mrdu “Kinda Like A Big Deal“, která při osolení volume trhá parkety ze země a spálí izolaci v každém klubu. Celkově začátek je mocný jak římské imperium. Emotivní šupa od Sean C& LV, podpořená kytarovým rifem “Freedom“ je ten nejlepší start a nažhavení. Poté opět zabije instro od The Neptunes, na kterém staví track “Popular Demands(Popeyes)“ s Cam´ronem a Pharrellem na micu. Pecky “Showing Out “a “Door Man“ nás přenesou do půlky LP, kde se to bohužel láme. Deska najednou trochu ztrácí drive a tempo jako maratónec, který přepálí začátek a na dvacátém kilometru už na něj řve trenér od konkurence, že je skleněnej. V závěru sice ještě nastoupí mini sérka s hitem “Footsteps“ o důležitých momentech jejich kariéry, jinak žádná převratná hymna jako na začátku tu už ale není. Laťka nastavená předešlou deskou Hell Hath No Fury byla v takových výšinách, že se tam báli létat i ptáci, proto není divu, že Til The Casket Drops je trochu zklamáním. To ale vůbec ještě neznamená, že by šlo o trefu mimo terč. Dnes to sice není černý střed, ale není to zase až tak daleko od něj.

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná