Celph Titled & Buckwild - Nineteen Ninety Now (2010, No Sleep Recordings)

Nevím, za jakých okolností se zrodila tahle myšlenka, ale musím říct, že byla ďábelská. Vytáhnout z šuplíku v poklidu 15 a víc let dřímající pecky, oprášit je a přidat do nich element současnosti, bylo určitě riskantní, nicméně se to vyplatilo. Tak trochu se určitě počítalo s tím, že by mohla zafungovat chemie, ale že z toho všeho vyjde až taková pecka, to určitě v plánu nebylo. Vyšlo to ale. Na jedné straně producentská legenda z Bronxu a na druhé jeden z neuznávanějších underground interpretů současnosti. Buckwild z D.I.T.C. a Celph Titled z Demigodz. To už to letos všechno bylo, jeden MC a jeden beatmaker, jeden sound, jedna atmosféra a taky určitě návrat do dnů, kdy byl rap nezkažený. Teď je to tu znovu, akorát, že s tím rozdílem, že beaty nemají připomínat zlaté devadesáté roky, ale že ty bubny jsou přímo z té doby. Ze zlaté éry. Všechny ty kopáky, virbly, hajtky, groovy, basy, samply, všechno to pochází z doby, kdy byl Buckwild v té nejlepší formě. Když ti řeknu, že instra jsou z doby, kdy dělal na klasikách Lifestylez Of Da Poor & Dangerous (Big L), Word...Life (O.C.) The Natural (Mic Geronimo), Stress: The Extinction Agenda (Organized Konfusion) či 4,5,6 (Kool G Rap), dovedeš si asi představit, o jaké poklady se jedná. Co mě ale fakt zarazilo, že tohle nejsou žádné odpady, co nikdo nechtěl. Všechno jen prvotřídní materiál. Navíc téměř každý track korunovaný smrtícím škrábáním machra Mista Sinista. Čisté zboží z Kolumbie. Fet pro tvoje uši. Nechápu, jak mohly takové bomby zůstat v utajení, že do nich nikdo nikdy předtím nerapoval. Snad je to jen kvůli labelové politice nebo sample clearence, jinak tomu fakt nerozumím. Celph si to moc dobře uvědomuje a proto k nim přistupuje s obrovským respektem a úctou. Celkově je tahle deska jednou obrovskou poctou zlaté éře, na které Celph Titled vyrostl. I ten okruh témat tomu všemu odpovídá. Převážně battle rap jako ve skladbách “Styles Ain´t Raw“ nebo “Hardcore Data“, sexuální uchylárny alá Kool Keith v “Fuckmaster Sex“ a hlavně tuny odkazů na svoje hrdiny z dospívání (“I Could Write A Rhyme“). Když se k tomu připočte i osobitý humor, srandovní reference zamíchané do osobních záležitostí a klidné instro, nemůže vzniknout nic jiného než hymna jako “Miss Those Days“. Vyzdvihovat ale jednotlivé songy, by bylo nefér, album funguje jako celek a i v tomhle se podobá dřívějším klasikám. Posloucháš je celé, bez přeskakování. Zajímavé a myslím, že rozhodně neslyšené je kombinace starého a nového. Moderní frázování posazené do tradičních N.Y. beatů není sice až tak nápadité, nicméně v takovém rozsahu a smyslu, to ještě nikdy nikdo před tím nedal. V tom je album taky určitě unikátní. Chápu, že se hip hop neustále vyvíjí a že tohle je spíš krok dozadu než dopředu a kdyby se hodnotil progres, rozhodně bych tak nechválil. To je jasný. O to ale tady vůbec nešlo. Tady jde o něco jiného. Tohle je hip hopová renesance pro všechny konzervativce a puristy. Větší pecku do hlavy dostaneš snad jen baseballovou pálkou.

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná