BUSTA RHYMES - The Big Bang (2006, Aftermath)

Když se po Jiggově odchodu do profesního důchodu, s nímž to ovšem podle všeho nebude tak horké, spekulovalo o newyorském králi, skloňovalo se hodně jmen včetně Nase, 50 Centa, Jadakisse, Cam´Rona, Ghostface, či Fat Joea, nicméně na Bustu Rhymese si - obzvláště pak po jeho posledním albu "Ain´t Safe No More", jež zaznamenalo nejhorší prodeje kariéry (jako jediné ze všech předchůdců se mu nepodařilo dosáhnout na platinu) a nedokázalo se probojovat ani do první desítky sledované hitparády Top 40 - nevzpomněl takřka nikdo. Možná i proto se na nový materiál od workoholika Mr. Rhymese čekalo dlouhé čtyři roky, na což jeho fanoušci nejsou rozhodně zvyklí. Po odchodu z labelu J Records bývalý spolužák Jay-Zího s Biggiem Smallsem pod taktovkou Dreova impéria Aftermath, s nímž už se ovšem spálil Rakim nebo King Tee, viditelně pookřál a kromě singlů vešly do podvědomí i poněkud odlišnější záležitosti z jeho života reprezentované ostříháním se po patnácti letech, či smrti jeho osobního strážce Israela Ramireze, jenž byl zastřelen během natáčení klipu k remixu skladby "Touch It". To vše ovšem nic nezměnilo na tom, že sedmé studiové album s biblickým názvem "The Big Bang" po lehčí sérii odkladů konečně v červnu ´06 vyšlo a pakliže jste od Trevora Smithe neslyšeli jen a pouze jeho šlápnutí vedle v podobě společného tracku se Seanem Paulem a Mariah Carey, jistě víte, že v dotyčném brooklynském patriotovi z kultovních Leaders Of The New School vězel nemalý potencinál téměř vždycky. I když je označení pan emcee dosti zavádějící a mohlo by se s ním o hodně více šetřit, jelikož přeci jenom ne každý má na to být zdatným masterem of ceremony, hyperaktivní a již od svých singlů "Woo Hah" či "Dangerous" více méně diktující rodák ze čtvrti East Flatbush by v této škatulce rozhodně neměl chybět. Stejně jako třeba kolegyně Missy Elliott stál Bus-A-Bus v konfrontaci se zbytkem scény vždycky trošku opodál a každá jeho deska obsahovala prvky, díky nimž se oproti konkurenci lehce odlišoval, což dokládala i nezasvěcená část posluchačské veřejnosti, která ho byla díky nezměrnému charisma schopna identifikovat již po prvních vteřinách skladby. Bez nějakých zbytečných okolků, intra, či podobných věcí otevírá "The Big Bang" song "Get You Some", v němž se po Bustově boku objevuje hnedle duo veličin - pod dohledem něžného pohlaví jménem Marsha (Floetry), jež zní podobně jako Kelis, krotí Dr. Dre podklad a Q-Tip lehce koketuje s mikrofonem, s tím, že sám hlavní aktér se zde dívá přes rameno do minulosti a zazní hlášky typu "See I ain´t on J Records, I´m on Dre Records, Aftermath, bee-yatch". Freestylový hit posledních týdnů "New York Shit" s pořvávajcím Swizz Beatzem na vokálu a DJ Scratchem na beatu bude jistě velkou a zásadní hymnou pro Big Apple jak pro horké letní, tak i pro podzimní sychravé dny. Výstřel směrem k nadvládě Dirty South, že New York City nespí a nabírá druhý dech, aby si vydobil zpět své ztracené pozice, je hodně hlasitý a nic na tom nezmění ani lehčí ironie osudu v podobě podobné intonace, jakou již dříve užil respektovaný jižní velvyslanec Ludacris ve svém tracku "Southern Hospitality". Z dvojice písní, ve kterých je možno identifikovat duo legendárních jmen Stevie Wonder a Rick James, mám raději tu, v níž se objevuje prvně jmenovaný. Sha Money XL předkládá příjemnou klavírní melodii, jež ve spojení s mocnou smyčcovou sekcí dělá divy a nutno říci, že lyricky retrospektivní "Been Through The Storm" funguje po všech stránkách. To vše i přesto, že Wonder místy zní, jako kdyby se Wyclef Jean pokoušel napodobit styl Boba Marleyho a i u Busty dochází k evidentní změně. Dříve si totiž doslova liboval a zakládal na striktních party bangerech a chytlavých věcech do klubu a nyní si v srdceryvných beatech "vylévá srdéčko". Vychloubačnému Ricku Jamesovi v účasti nezabránilo ani to, že již necelé dva roky není mezi námi a track "In The Ghetto" je zdá se tím posledním, jemuž by to vadilo. Pod dohledem Andreho Younga řádí na beatu DJ Green Lantern, jehož už jsem slyšel mnohokrát zazářit a neméněkrát zklamat a Busta znovu jakoby přemítá o stáří a vůbec čase, s tím, že vedle toho jasně ukazuje, že jeho síla nebyla skryta v jeho dlouze pěstěném účesu, v což předtím věřil, a který cca před nějakým půl rokem shodil. Následující "Cocaine" se nese v lehce přednáškovém duchu "děti, pamatujte si, že drogy ničí vaši mysl", z čehož už je na první pohled jasné, že ve skladbě dotyčného zaměření může Busta lyricky vyniknout asi jen horko těžko. Na internetu jsem narazil na jednu zajímavou domněnku, jestli třeba za některou z dotyčných pasáží náhodou nemůže stát přímo Raekwon, jenž už si v takovýchto případech hověl i na Ghostfaceově "Fishscale", ale od této verze dávám ruce pryč. Nicméně aby přeci jenom nedošlo k omylu, nějaké pochybnosti přesto smetává ze stolou ultra krutá produkce z Dreova pera. Právě zmíněný The Chef zahajuje temnější záležitost "Goldmine", na jejímž pomalejším beatu se vedle Dreho podílel Erick Sermon a nutno říci, že po rýmech jednoho či druhého protagonisty se očekávání na návrat "Only Built For Cuban Linx II" ještě více stupňuje, poněvadž právě Busta toho s Raem poslední dobou zažil ve studiu opravdu hodně. Za živa nedoceněný talent J. Dilla poskytuje Bustovi znamenitý základ v "You Can´t Hold The Torch", jehož nálada ho nejen díky druhé Q-Tipově účasti vrací do zlatých dob invenční atmosféry A Tribe Called Quest a snad nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že se mi lehce evokuje jejich kolaborace "IlL Vibe" pocházející z deset let staré klasiky "The Coming: Co se týče "Don´t Get Carried Away Now" s hostujícím Nasty Nastem, ať mi prosím nikdo netvrdí, že jde o nějaký podklad z druhé cenové skupiny. Je jasné, že hymny formátu "In Da Club" se rodí jen jednou do roka, nicméně tohle je kvalitní a fungující věc, jejíž refrén sice jako by si Busta vypůjčil z patentu, kterým již proslul 50 Cent, ovšem své sloky už zajíždí striktně a osobitě jako zamlada (Andy Kellman z AllMusic, jenž tvrdí, že zní Busta unaveně, se patrně díval na jiný film). No řekněte, kolikrát se někomu podaří zastínit a tím pádem odsunout na druhou kolej samotného Nase? Velmi zajímavým nábojem disponuje závěrečný finiš, jímž je skladba "Legend Of The Fall Offs", kde Mr. Rhymes, jenž jednoznačně ukazuje, že po letech zapracoval i na stránce "storytellingu", rozmlouvá do Dreova neotřelého beatu, v souvislosti s nímž jsem se dočetl i pár spekulací, že mohl být původně určen už pro tehdejší album Rakima pod Aftermath. Totální trefa do černého? Je to možné, protože postavit beat na zvuku lopaty odhazující kdo ví co, se jen tak nevidí. Ať už má Dre své "ghost-producers" nebo ne, vždycky bude, minimálně co se nápadů týče, číslo jedna a když se k tomu přidá i míra sdělení, v níž jde o tom, že některá jména scény by měla pověsit kariéry na hřebík dříve, nežli bude pozdě, jelikož jinak si zahrávají se ztrátou dříve vybudovaného respektu, není co řešit a vhodné cílové pásce disku, jež ukazuje, jak je Busta pro scénu stále významný a zásadní, nezbývá než zatleskat. Nudí mě "Touch It" a ani "I Love My Bitch" s nezáživnou Kelis s podeváté opakovanými vokálními postupy na tom z mého pohledu není o mnoho lépe. Proč tomu tak je ovšem rozpytvávat nehodlám, a proto to svedu na vkus, který je jak známo velmi ošemetnou věcí. Abych se předchozí chválu snažil nějak vyvážit, ještě jednu poznámku si neodpustím. Když si totiž spočtete jména v nekonečně zdlouhavém seznamu hostů, již na první pohled to i ty otrlejší povahy jistě zarazí. Jestli totiž jede emcee Bustova kalibru osamocen a zcela sám za sebe pouze ve dvou případech z patnácti, něco to vypovídá a vzhledem k potencionálu tohoto newyorského rappera to zrovna ideální scénář nebude. Navíc, jaktože se třeba zrovna Q-Tip objevuje ve dvou peckách a z rodiny Flipmode Squad se včetně dříve nerozlučného a tradičního parťáka Spliff Starra nedostalo vůbec na nikoho? Abych ovšem vše tak nějak kulantně zakončil, celkově bych rád dodal, že se nestřídají znamenité songy se špatnými, nýbrž znamenité songy s dobrými, což je rozdíl. A při tom se Busta, jenž mimochodem nikdy nedaroval tak velký prostor zpěvu jako teď, dokázal obejít bez přítomnosti Kanyeho Westa, či Scotta Storche na beatu (ona druhou stranu, no s hrstkou neskutečných inster od Dreho to zase tak těžké není, že), což se dnes moc nevidí a hlavně "nenosí". Není to o jednom singlu, ale o celém albu, které je v rapperově diskografii patrně nejzásadnějším od dob jeho inovačního "Extinction Level Event" z roku 1998 a když se nad tím zamyslím, možná vlastně i také nejlepším rapovým albem probíhajícího roku co se mainstream scény týče.

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná