Bekay – Hunger Pains (2009, Coalmine Records)

Mám rád překvapení. Teda ta příjemná. Když mi v neděli odpoledne oznámí, že jdu večer s tchýní do divadla, tak to mě fakt nepotěší. Potěší mě naopak to, když poslouchám desku, o které jsem si sice myslel, že může být dobrá, ale ne natolik, jaká ve finále je. To miluju. Nečekáš a najednou bum. Rána přímo do palice. A to je přesně případ desky Hunger Pains. Bekay není úplně neznámým jménem. Voják z podzemí, který se objevuje na freestyle battlech a občas se zjeví jako host na desce někoho o chlup známější. Může se taky pyšnit tím, že jako jeden z posledních měl možnost nahrávat ze zesnulým ODB (“Where Brooklyn At“). Label Rawkus ho zařadil mezi 50 hip hop nadějí a vydal desku The Horror Flick, která ale měla velmi špatnou distribuci a malý náklad. Tu pravou, světovou premiéru si odbývá až teď. Abychom pochopili jeho styl, je potřeba znát věci ze zákulisí. Bekay je bílej kluk z židovské rodiny. Jeho styl je hodně nasraný a agresivní, protože se to v něm všechno strašně dlouho vařilo. Bílej kluk, který se snažil prosadit v černém sportu. Všechny ty battly, kdy si z něj dělali srandu, že je sněhulák, všechny ty firmy, které ho odmítaly, že už nepotřebují žádné underground rappery, všechno se to v něm hromadilo. Veškerá frustrace vychází najevo až teď. Svým nasraným stylem trochu připomíná Virtuosa, ten má ale oproti němu hlas jak zvon. Bekay zní občas jako přiškrcenej, netahá slova z plic, ale z krku, ale na druhou stranu jeho nosový nádech je příjemná obdoba zaběhlého standartu. V něčem taky připomíná začínajícího Eminema, hlavně jeho blízký vztah k násilí a agresi. Jako by všichni začínající bílí kluci hledali útočiště v bizarních světech plné oplzlostí a brutalit. Černoši mají ghetto, hustle a ulici, běloši fantasy úlety. Na rozdíl od Eminema není Bekay zdaleka 100% lyrik, přesto jeho drsný punchline typu „usekám ti prsty a pak je zase přišuju, akorát na opačné místo“ nezní špatně. Na koncepty moc nehledí, anebo když jo, tak to nejsou žádný neprobádaný končiny. Buď klasiky typu rodné místo “Brooklyn Bridge“ anebo v undergroundu nejoblíbenější téma hudební biz “Rapstar“. Jinak se točí okolo battle rapu, který mu sedí asi nejlépe. Největší sílu téhle desky vidím v energii, kterou do toho Bekay dává. Album se jmenuje Hlad bolí a je to z toho fakt cítit. V každé skladbě rapuje jako by byla jeho poslední a jako by měl při neúspěchu vše ztratit. K úspěchu mu mají pomoci i instra a musím přiznat, že měl při výběru opravdu šťastnou ruku. Shuko, Illmind, Marco Polo, Babu, J.R. Rotem nebo The Alchemist dávají normálně zle, tady mě ale fakt neuvěřitelně baví. Podmazy jsou svižný, bicí tvrdý jako prase a k tomu skoro v každém tracku word cuty od DJs jako Revolution nebo Dutchmaster. O náladě vypovídá i výběr skrečovaných hlášek od legend jako B.I.G., ODB, Gravediggaz, Fredie Foxxx a podobně. Od klasického boombapu si odskočí jen v “Realest That Run It“ jako by chtěl ukázat, že mu nejsou cizí nové postupy anebo double time. Ve finále mu to ale moc neladí a hlavně to sem moc nezapadá. Přesto to není průser. Kdo se zajímá o desku až potom, co čte reference nebo jména známých hostů v bookletu, ten bude také spokojen. Masta Ace, Rugged Man, Inspectah Deck, Saigon, Dilated Peoples, Heltah Skeltah (Sean Pee je snad všude) či Wordsworth, je seznam snů. Přesně jako desky The Introduction od Rugged Intelect, Politics As Usual od Termanology nebo WhutduzFMstand4 od PackFM mě tohle totálně rozsekalo. Kvůli energii, nasazení, hostům, word cutům a bravurním podkladům, je Hunger Pains pro mě jedna z nejlepších underground desek roku dva nula nula devět.

- Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná