Rapová abeceda s Wutym z UL Farmy

Inphym to neskončilo. "Rapová abeceda" jede dál a po Boskovicích se na hiphopové mapě přesunujeme do severních Čech, v rámci nichž předáváme slovo frontmanovi UL Farmy, což znamená, že oproti minulému dílu lehoučce přitvrdíme. Jen ještě jedno malé varování - máte před sebou vrcholnou lekci knowledge, Wuty je nejen emcee a deejay, ale nově ho ustanovujeme také kronikářem.

Alucard a Ide

Dva moji současný černý koně, co chrlej jednu super desku za druhou. Jedou buď alkoholový masakr na společném albu, nebo sólo projekty, kde je ten druhý stejně skoro v každé skladbě na hostovačce. Oba mají neuvěřitelnou flow a jedou hrozně tvrdě do temných inster od lidí jako DJ Connect, Samotný IDE nebo White Shadow. Největší rozsekávačka je od Alucarda s Idem „We the ones“ a od Ideho s Lord Lhusem a Alucardem „Stonecutters“!

Blahzay Blahzay

V roce 1996, když jsem byl mladý záškolácký krypl se skateboardem, jsem na německé TV Viva pravidelně sledoval hip hopový kultovní pořad „Word cup“ s Tyronem Rickettsem. Ten někdy v tomhle období nahodil novinku od Blahzay Blahzay s názvem „Danger“, kde kluky podporuje Jeru the Damaja hláškou „When the East is in the house“. Byl jsem jak ta hračka tučňáka s kývající se hlavou ještě hodinu po skončení celého pořadu. Přestože jsem krom jedné hostovačky u německých Massive Töne slyšel jenom jednu desku „Blah, Blah, Blah“, tak tuhle kapelu dodneška považuju za jednu z mých top. V tomhle stylu jsem se přesně našel a pořád se z toho dodnes nemůžu dostat.

Celph Titled

Člověk, kterého sleduju více jak celou dekádu a zobu mu z ruky jeho nasraný, zvířecí battle rap. Nechal jsem se ovlivnit jeho přednesem a sousedka na mě chodila pokaždé, když jsem doma u rodičů pustil jeho pasáže z Demigodz nebo cokoliv hlavně z první pětiletky po miléniu. Je jeden z těch tří lidí v AOTP, na které čekám v každé jejich skladbě, a pak to hraje tak nahlas, že si všichni v baráku myslí, že v mém bytě žije afunkční rodina s alkoholickym nasraným fotrem. Je jeden z mála, který nepřipouští žádný kompromisy v hudbě, léta jede klasiku a každýho se svým rapem sesvačí jak malýho Jarouška.

Dj Revolution

jsem DJ, skrečuju, montuju z toho refrény a hraju na mejdanech. Skreče DJ Revolutiona jsou na posrání. Je to stejný, jako když dostáváš do huby od hajzlů, kteří jsou v přesile. Kopou ti do hlavy, rozbíjej ti obličej a ty si přeješ, aby už byl konec. Stejný pocit mám, když poslouchám například  „Lifetime“ od Toraeho s Marcem Polem, kde jim uklohnil hrozný peklo. Myslíš, že už je konec, ale on pořád nepřestává a ničí tě svou technikou, ze které máš husí kůži. Přesně tohle já hrozně cenim.

Esoteric and 7L 

Tady jsem musel otočit pořadí členů v názvu kapely, ale myslim, že je to jedno. Kdybych měl vyjmenovat všchny desky a skladby, které mě oslovily, tak to bude článek jako kráva. Tak to vezmu z opačného konce a raději budu jmenovat jedinej úlet, kterým byl bez pochyby album „A New Dope“. To ostatní nemá chybu. Agresivní cuty v refrénech od 7L, stejně jako jeho produkce je nejen pro mě kult. Od roku 1999, co jsem slyšel doposud jednu z mých největších hymen „Def Rhymes“ žeru štípavý a agresivní projev Esoterica. I když se v poslední době trochu uklidnil… nejspíš díky rodinnému životu se super manželkou, synem a labradorem, tak stejně diktuje v sólových projektech, AOTP nebo na nejnovějších 7L&Es – „2012“. EP „Speaking Real Words“ je snad vůbec to nejlepší z toho obrovskýho množství hudby, kterou jsem naposlouchal.

Funkoars

Výborná australská kapela! Baví mě jejich našláplej styl, kterej jde málo kdy pod 95 BPM. Poprvé jsem o nich slyšel asi před dvěma lety a sehnal jsem si všechny jejich alba. Letos mě dorazili s poslední deskou „The Quickening“. Koho bavěj rychlý, energický a tvrdý pecky plný skvělejch cutů, tak ten si pošmákne. Na ochutnávku bych doporučil starší výborný klip „What's Your Malfunction“ a z nové desky určitě „Where i Am“.

Gang Starr

Tyhle lidi jsem zbožňoval od roku 1994. DJ Premier má absolutně největší vliv na to, co teď dělám a jak to dělám. Maturitu jsem zvládnul jen díky tenkrát nově vyrobenýmu stimulantu s názvem „Moment of Truth“. Tohle album je pro mě společně s „Enter the Wu-Tang, 36 Chambers“ od netopýrů a „19naughtyIII“ od Naughty by Nature jednou z nejlepších desek devadesátek. Jejich rozpad po albu „The Owners“ mě hodně bolel a nová tvorba Gurua mě neoslovila. Přesto on jako MC byl pro mě velkým vzorem. R.I.P.

Ill Bill

Obrovský tlustý a nasraný hovado!!! Non Phixion byla jedním slovem mela a po jejich rozpadu on společně s obrovským množstvím žrádla si do bagetek se syrovým masem s kečupem dával makety rapu. Miluju od něj hlášku „Conscious rap is bullshit, gangster rap is a fraud, This is real rap, bang your fucking head through the wall“!!!! Mimo to je to člověk, který produkuje tak monstrózní věci, že se instra od známějších kovaných producentů rozpouštějí jak cukr ve vodě. Album „The Hour of Reprisal“ je kultovní, s La Coka Nostrou může jen sbírat další body a co předvedl na loňských Heavy Metal Kings ani nemluvim… rovnou si to tak 4x dokola zase pustím, vokouřim a odpálim se na Mars.

Jedi Mind Tricks

Od roku 1993 jsem měl za polobohy Wu-Tang Clan. Bohužel 5 let po tom jsem jejich novou tvorbu nemohl ani slyšet. Nelíbilo se mi, jak začli cukrovatět a sládnout. Našel jsem si teda jiný hrdiny jako Gangstarr, PMD, M.O.P. a podobný do doby, než mi K-Hill na privátě po koncertě Severské dvojky v Českých Budějovicích představil album „Violent by Design“ od Jedi mind tricks. Do dneška nechápu, jak někdo může udělat tolik desek a projektů bez toho, aby šlápnul o krok mimo. Obrovská výhoda Vinnieho Paze i Juz Allaha je ta, že i když jim někdo podstrčí nudnější beat, tak jejich hlasy to rozsvítěj a nakopnou. Na druhé straně Stoupe je tak dobrý producent, že si pozve průměrný rapery a udělá z toho minimálně událost měsíce. Hrozně se těšim, až si dám set 19.2. 2012 v rámci Boombox akcí v pražském LMB.

KRS-One

Pan učitel, ze kterého je cítit ta pravost a to, jak dejchá pro celou hip hopovou kulturu. Až se mě zase nějakej blbeček zeptá, proč ve své tvorbě nezkouším zakombinovat moderní trendy, nebo mě někdo napadne, že v naší muzice není cítit progres, tak ho přivážu k obrovským reprákum, ze kterých mu do hlavy napálim všech 20 alb od KRS One. Nepůjde mi o to, abych někoho převychoval, ale aby ten člověk pochopil, že jsou lidi, kteří muziku nevnímají jako stroj na peníze a přizpůsobování se moderním trendům viz Rytmus za účelem mít co nejvíc fandů a prachů. Kdyby tu nebyli lidi jako KRS One a jemu podobní, tak si za chvíli nikdo ani nevzpomene, co to ten hip hop vlastně je. Tohle je vzkaz pro všechny blbečky v diskuzních fórech webu s dost paradoxním názvem - boombap.cz. Vykuřte mi Smacka;)!

Lord Lhus

Seru na to, co má za problém s Heavy Metal Kings. Mluví za něj hudba a soukromé věci mých oblíbenejch interpretů neřešim. Znám ho už několik let z horrorcorové kapely Bloodline, kde byl nejvýraznější. Z těch mladších undergroundových MC´s je jasně nejvíc vidět. Rap má jak pilu. Přijdeš k němu ořezat si tužku a uřízne ti rovnou celou ruku. V minulém roce mi zasadil hned dvě rány do hlavy a urval mi málem krk se společným albem se Savage Brothers a Snowgoons „The Iron Fist“ a potom se sólo albumem „Fuck You Lord Lhus“. Obě desky jsou hrozně silný!

M.O.P.

Nejsem moc romantický typ a místo své holky nebo pejska mám 16 let starou fotku těhlech dvou na čestném místě u reprobeden. Miluju totiž jejich uřvanej rap z Brooklynu hlavně díky počátkům s DJ Premierem a legendární skladbě „How About Some Hardcore“. Zamiloval jsem se do nich hned po vydání alba „Firing Squad“ a pak jsem se jenom vezl. Syrová skladba „Brownsville“ je pro mě hymna dodnes. I když u mě tuhle desku nepřekonali, pořád měli co říct i na albech „First Family 4 Life“ a „Warriorz“. Dnes i po tolika letech a po slabších chvilkách pořád diktujou. Zbožňuju jejich přístup. Doporučuju jejich poslední Album se Snowgoons „Sparta“.

Necro

Nechápu názory lidí, kteří tvrdí, že jenom zvrácení a hloupí posluchači poslouchaj něco jako Necrův Death rap. Podle mě si člověk ani nemusí projít dětstvím a výchovou jako Necro s Ill Billem. Měl jsem normální dětství. Přesto, když mi v páté třídě kamarád přinesl na VHS  filmy Pátek 13 nebo Evil Death, tak jsem byl nadšenej. Později stejně jako Necra mě oslovila Sepultura, Obituary místo New Kids On The Block, Twenty 4 Seven nebo DJ Boba. Pak jsem kolem roku 2000 slyšel desku „Gory Days“ od Necra, kde rapuje recept, co udělat s mrtvolou. Baví mě, když někdo někoho dokáže něčim šokovat. Mám rád zděšené obličeje romantických holčiček, které češou doma svoje malé pejsky. Přesto jsem normální stejně jako Necro, kterej dobře ví, co dělá a je nejen skvělý muzikant, ale taky výborný obchodník. Skoro všechno, co kdy vymyslel, mě hodně baví.

Onyx

Pamatuju se, jak jsem si jednou na střední oholil hlavu žiletkou a máma mě málem zabila. Pořád jsme měli všichni strašně nasraný výrazy ve tvářích a málem jsme si vykloubili ramena, než jsme z toho vyrostli, hahaha. Fixem a sprejem jsme všude psali Onyx a kreslili jejich šišaté logo s vyšinutým obličejem, než mi jeden strejda rozbil hubu. Alba „Bacdafucup“ a „All We Got Iz Us“ jsem v mém obřím walkmanu točil tak často, že jsem si jel koupit nové originálky.  Ještě že tenkrát ty kazety v Polsku byly tak levný.  Super album a pilotní singl byl i „Shut ´Em Down“ a nezapomanutelný věci měli s Biohazard, jako třeba na legendárním crossowerovém soundtracku „Judgment Night“. Nevim ale co se jim pak stalo. Možná si s vlasama oholili i kus mozku nebo nevim. Po miléniu dělali hrozný sračky a vrchol byl rozchod se Sonee Seezou. Přesto mají u mě obrovský respekt za jejich ranou tvorbu.

Public Enemy

Kapela, se kterou jsem začínal poslouchat opravdový rap. Po všech komercích doby jako Vanilla Ice, MC Hammer nebo Marky Mark jsem slyšel album „Apocalypse 91… The Enemy Strikes Black“ a už jsem se vezl. Jejich logo umim kreslit poslepu a triček jsem měl asi patnáct. Z politickejch textů sem tenkrát moc rozum neměl, ale ta atmosféra, která z toho dýchala, byla pro mě parádní. Miloval jsem jejich show. Fascinoval mě deviant Flavor Flav v klobouku se svou sbírkou budíků stejně jako stále přítomná ochranka celý kapely. Chuck D měl charisma jako kráva. Celý to mělo náboj, že mě to přinutilo sehnat si od Public Enemy vše co šlo od audio kazet, přes VHS s koncertama až po všelijaký odznáčky, peněženky a podobný pičovinky. Vrchol byl u mě rok 1994 s albem „Muse Sick-n- Hour mess age“, pak už mi přišli čím dál slabší. Dneska je nesleduju vůbec, ale přesto za tvorbu od roku 1987 do 1994 velký respekt!

 

Q-Unique

Pod písmenem Q moc favoritů nemám. Ještě že tu je Q-Unique z legendárních Arsonists. Tuhle kapelu jsem jel tak 13 let dozadu díky albu „As the world burns“. Po jejich rozpadu jsem nejdříve sledoval spíše jeho parťáka Freestyla díky spolupráci s DJ Noizem z Dánska. Jeho první sólový album kolem mě jen prolítlo. V roce 2010 ale přišla řežba pod názvem „Between Heaven & Hell“. Skvělej je i videoklip „Mr. Lopez“ rozdělenej na tři části. Doporučuju si na youtube najít tuhle záležitost třeba i s českými titulkami od Memento mori.

Returners

Returners jsou přesně moje krevní skupina! Polští producenti s klasickým přístupem, kteří mi udělali díru do hlavy se členem Artifacts – El Da Sensei. Čistý a striktní boombap s ostrejma skrečema od Dj Chwiała. Obě desky s El Da Senseiem zbožňuju a to nemluvim o věcech jako „Different Places One Hip Hop“ nebo výborné skladbě Ain´t Tripin. Obrovskej Saigon mají na svědomí ale i na domácí půdě, kde oblékli alba Dioxe, Małpy a dalších.

Sicknature a Snowgoons 

Dokud budou v Evropě producenti jako tihle, Al´tarba, White Shadow nebo Returners, tak se můžu heslům jako „hip hop is dead“ akorát vysmát. Nemá ani cenu něco vyzdvihovat. Všechno je dobrý a Snowgoons dobře zná každý, kdo se zajímá o poctivý a tvrdý hip hop. Mě osobně ještě o třídu víc baví Sicknature. Jeho bojová instra, které často pachtí i s Ill Billem poslouchám do předávkování. A když je takový instro okořeněný ještě cutama v refrénech, tak je potřeba k podobné produkci zbrojní průkaz. V poslední době si jedu nejvíc skladbu od Empire „Disciples of rap“.

Trigger tha Gambler

Tohle v Čechách není moc profláklé jméno. Jde o bráchu známějšího Smoothe da Hustlera. Skalní jádro dobře ví! Zná tohohle borce z kultovní pecky „Broken Language“ z roku 1995, ke které bylo tenkrát natočeno ještě krutější video. Trigger společně s Celph Titledem byl pro mě obrovskej vzor. Dřív jsem chtěl vždycky rapovat jako on. Hluboký hlas, rychlý rap a výborný přednes. Vždycky když otevřel hubu, tak mě okamžitě sejmul. Měl jsem ho díky tomu o něco raději než jeho bráchu a hltal jsem každou skladbu z jedinýho alba „Life´s 50/50 Gamble“. Skladby „My Brother, My Ace“ a „Broken Language“ jsou nesmrtelný“!

Underclassmen

Underclassmen je další z kapel, u které stačilo jedno album, aby mě poznamenalo na duši. Tohle se ale stalo nedávno – v roce 2007 s plackou „Underclassic“. Výborný striktní album vyrobený ve Švýcarsku a šlapající jako švýcarský hodinky. Pořád čekám a doufám, že od těchto lidí vypadne další podobnej real shit.

Virtuoso

Poprvé jsem s ním přišel do kontaktu ve skladbě „Headswell“ od  7L&ES a představoval jsem si ho jako strašně nasraného černocha, který se přivalil hladovej po malejch dětech z Bostonského ghetta. Rozhodně ne jako bílýho dvoumetrovýho rapera v brejličkách. Nevim, jak to udělal, ale po vydání své první dlouhohrajky „Word War one: The Voice of Reason“ mi zabrnkal na něco jako je bod G. Tahle deska je u mě strop! Od té doby mě už nikdy tak nic nedostalo. Co se týče produkce, tak tu mu zde obstarali ty největší producentský monstra své doby v nejlepší formě jako Panik z Molemen,  Stoupe z JMT, Beyonder, Insight a další. Jsou zde věci, které budu poslouchat na smrtelné posteli v čele s „Provoke me“ s Reksem nebo „Beatdown“ s T-Ruckusem a Jedi mind Tricks. Celá situace se částečně zopakovala v roce 2005 s druhým albem. Pak mu šiblo, začal dělat nějakej šílenej rock, ale reputaci zachránil s finálním konfliktem před dvěma lety a je stále více vidět v různých spoluprácích. U mě patří do čestných top five!

White Shadow of Norway

Asi by bylo fér napsat Wu-Tang Clan, ale je tady jeden z mých nejoblíbenějších producentů dnešní doby White Shadow of Norway. Už několik let pro hladovějící posluchače po hardcore rapu jako já, vaří hrozně těžký bubny doplněný technickýma skrečema a cutovanými refrény, podle čehož ho zaručeně každej zainteresovaný fanda pozná. Od roku 2005 vydal 5 hodně povedených alb, na které si pozval snad všechny z pomyslný undergroundový první ligy MC´s .

X-Ecutioners

To by bylo, abych nedal alespoň jednu poctivou Djskou crew. Kolik exhibicí jsem nakoukal už ani nezpočítám. Na tyto kluky se koukalo hodně dobře. Všechny alba, co vydali, byly hodně nadprůměrný. Nejvíce mi ale utkvělo v hlavě společné vystoupení Xzibita, X-ecutioners a Biohazard. Roc Raida R.I.P.

YBT

V tomhle písmenu nemám velkého favorita nebo mě žádný nenapadl. Nemám totiž moc rád rapery s pseudonymy typu Young MC, Young Jeezy, Youngstas, Young Star a podobný stejně jako Masta Ace, kterej o tom napsal celej track. Ale výjimka potvrzuje pravidlo. Pusťte si teda z nostalgie obrovskou hymnu od Young Black Teenagers – „Tap The bottle“!

Zack de la rocha

Když jsem chodil na střední, tak byli neuvěřitelně v kurzu Rage Against the Machine. Album s hořícím chlapíkem forever! Frontman téhle kapely je ale ceněn nejen ve stylech jako je hardcore nebo Americkej rock. Zack De La Rocha  je člověk s velkým charisma a respektem a na co šáhnul, tak nikdy nebylo žádný klišé. Jeho ječák se hodí naprosto do všeho a díky myšlenkám a politickým názorům spolupracoval s lidma jako Chuck D, DJ Shadow, KRS One a dalšími. 

Už jste četli?

Rapová abeceda s Inphym z Ty Nikdy

Bobby - Bbarak

Komentáře

Pro vložení příspěvku do diskuze musíte být .

Přihlášení

Rychlé přihlášení přes Facebook Facebook Connect

Přihlásit

Pole označená * jsou povinná