Aaliyah v kostce

Dnes si něco málo povíme o zpěvačce, jež byla svého času považována za jednou z hlavních postav nastupující generace R&B, a která již přes tři roky není mezi námi. Její jméno zní Aaliyah a patrně ji znají všichni, kteří se o tento žánr zajímají déle než jen od letošních sparťanských výher nad slavií a baníkem. Aaliyah (celým jménem Aaliyah Dana Haughton, její křestní jméno ve swahiliském překladu znamená nejvyšší) se narodila Dianě a Michaelu Haughtonovým 16. ledna roku 1979 v Brooklynu. Její náklonost k hudbě dokazoval fakt, že již v předškolním věku docházela na lekce zpěvu. Poměrně záhy se celá její rodina přestěhovala z New Yorku do Detroitu, kde začala Aaliyah chodit do školy, na které taky rozhodně nezahálela, jelikož zpívala v několika divadelních hrách. Když jí bylo devět let, zúčastnila se televizního pořadu Star Search, na němž se prezentovala písní „My Funny Valentine“. I když v soutěži neuspěla, tento dílčí neúspěch ji sen stát se zpěvačkou v žádném případě nevzal. O dva roky později se díky jejímu strýci, manažeru a právníku Barrymu Hankersonovi, dostala na pár dní do Las Vegas, kde vystupovala ve známé revue uváděné dámou jménem Gladys Knight (což byla mimochodem Barryho exmanželka). Právě strýc ji v roce ´92 seznámil s RnB zpěvákem R. Kellym, jež si mladou naději vzal pod svá křídla a začal jí jak psát, tak i produkovat písně. Výsledek se dostavil v roce 1994, kdy čtrnáctiletá Aaliyah vypustila svůj premiérový singl „Back And Forth“, který zboural všechny hitparády široko daleko. Její debutové album „Age Ain’t Nothing But A Number“ (Blackground Records) pak přišlo v červnu a přineslo sebou takové hity jako „At Your Best (You Are Love)“ (šlo o předělávku písně od legend Isley Brothers) či „Street Thing“, které dopomohly k tomu, že časem se mohlo Lp pyšnit dvojnásobnou platinou. Autorem jedenácti (z celkových 12!) písní byl R. Kelly a je zajímavé, že podle kritiky zde odvedl mnohem lepší práci než na svém vlastním albu „12 Play“. O nějaký ten pátek později se vyrojily spekulace, že se o více než deset let starší R. Kelly s patnáctkou Aaliyah oženil, což posléze oba popírali (dokumenty prý později potvrdily, že ke sňatku došlo v srpnu ve státě Illinois, ale vše bylo údajně brzy oběma aktéry anulováno). Nicméně patrně i tyto události napomohly k tomu, že se oba umělci rozešli jak v uměleckém, tak i osobním životě. S deskou pak Aaliyah na přelomu 94-95 úspěšně procestovala Evropu s Japonskem a její příjemný hlas dokonce zazněl i v Jihoafrické republice. V lednu 95 byla Aaliyah nominována na American Music Awards v kategorii Favorite Soul/R&B New Artist a také se s písněmi „The Think I Like“ a „Are You Ready“ nacházela v tracklistech soundtracků k filmům „Low Down Dirty Shame“ a „Sunset Park“. Tyto skladby dá se říci předznamenaly její dlouhohrající album s pořadovým číslo dvě, které dostalo název „One In A Million“ a na pulty obchodů se dostalo v létě ´96. Jak známo, vše se tentokráte obešlo bez R. Kellyho, jehož nahradila parta producentů čítající jména jako Jermaine Dupri, Rodney Jerkins, J. Dibbs, Daryl Simmons, Kay-Gee, Vincent „V.H.“ Herbert, Craig King a v neposlední řadě Timbaland, jenž měl prsty v singlové hymně „If Your Girl Only Knew“, pod jehož textem byla mimochodem podepsána, v té době ještě nepřílíš známá, Missy „Misdemeanor“ Elliott. Kromě zmíněné písně tu posluchači nalezly též šlágry „4 Page Letter“, „Got To Give It Up“ (šlo o remake písně Marvina Gaye), „Hot Like Fire“ nebo „The One I Gave My Heart To“, které se nemalou měrou podílely na tom, že v červnu ´97 byla deska opět ověnčena dvojnásobnou platinou. Stále ještě středoškolačka Aaliyah na ní působila vyzrálejším dojmem a všimla si toho i kritka, která desku ohodnotila ještě lépe než premiéru (kupříkladu The Source se nechal slyšet – „…Aaliyah is ready to showcase her mature side…“). Rok 1997 se nesl v duchu úspěchů z předchozího období, kdy Aaliyah sbírala jeden vavřín za druhým a nahrávání nového materiálu se tedy odkládalo. Čestnou výjimkou byla skladba „Journey To The Past“, kterou můžete znát ze soundtracku k „The Anastasia“. Následující dva roky jako by kopírovaly ten minulý. Kandidátka na ceny Grammy, Soul Train Awards či MTV Video Music Awards se totiž nechala slyšet pouze na soundtracích k filmům „Dr. Doolittle“ (šlo o obrovskou hymnu „Are You That Somebody?“ se samplem plačícího dítěte, kterou produkoval Timbaland a jen doplním, že si ve filmu po boku Eddie Murpyho i sama zahrála), „Music Of The Heart“ (věc „Turn The Page“) a „Next Friday“ (song „I Don’t Wanna“), díky nimž se ale neustále držela na výsluní popularity. Na jaře 2000 se sličná Aaliyah poprvé významněji objevila na filmovém plátně. Šlo o podívanou s názvem „Romeo Must Die“, který samozřejmě brzy doplnil i soundtrack, na němž se zpěvačka blýskla ve čtyřech zářezech. Šlo o písně „Try Again“, „Are You Feelin´ Me?“, „I Don´t Wanna“ a „Come Back In One Piece“, což bylo collabo s leaderem sebranky Ruff Ryders, DMXem. Celá kompilace se stala poměrně úspěšnou, což dokládalo třetí místo na Billboard Chart a platina za počet prodaných nosičů. Rok 2001 ještě zahájila hlavní rolí ve filmu „Queen Of The Damned“ (málem bych zapomněl na „Matrix“, v němž ztvárnila jednu z menších úloh), ale dále už vše směřovala k dokončení svého třetího alba, jenž neslo stejné jméno jako sama autorka. Očekávaná deska spatřila povrch zemský 17. července a takřka ihned po vydání zaujmula první flek na Billboardu, což čekal málokdo, obzvláště tedy poté, co mezera mezi tímto a předchozím počinem dosáhla pěti let (nutno říci, že svou roli samo sebou hrálo její studium na vysoké škole). Na Billboard 200 Charts deska debutovala jako numero duo a její celková prodejnost se zastavila na úctyhodné cifře 2,4 milionu kopií. Nemalý vliv na tom měly pochopitelně úspěšné skladby jako „“We Need A Resolution“, jež plnila úlohu prvního singlu, „Rock The Boat“ či „More Than A Woman“. Jen doplním, že skvělé recenze (Rolling Stone ohodnotil 4 hvězdičkami z 5) hovořily o jednom z nejlepších alb roku. V sobotu, 25. srpna ´01 pak světové agentury vydaly zprávu, která rozesmutnila mraky lidí po celém světě. Tehdy dvaadvacetiletá Aaliyah, která mimo jiné plánovala s kolegyní Whitney Houston přepracování filmu „Sparkle“, totiž spolu s osmi dalšími pasažéry zemřela na palubě letadla, které se zřítilo krátce po svém startu v Marsh Harbouru na Bahamách. Posádka tam natáčela klip a ihned po dokončení se měla vrátit zpátky na Miami, nicméně se tomu tak nestalo a pozdější vyšetřování odhalilo, že nehodu způsobilo přetížení zavazadlového prostoru. Nejen RnB svět tedy přišel o jednu z nejvýraznějších osobností poslední dekády (Gladys Knight: „Její hvězda začala za krátký čas zářit tak jasně. Miluji Aaliyah a budu ji postrádat po zbytek svého života“, Quincy Jones: „Ona byla jako jedna z mých dcer, byla jednou z nejsladčích dívek na světě“, Timbaland: „Byla jako moje krev, teď si připadám, jako kdybych krvácel“, P. Diddy: „Aaliyah byla jednou z těch individualit, kteří by dokázali osvětlit místnost. Vždycky vás zdravila s úsměvem…“). Necelý rok po tragédii její rodina zažalovala label Virgin Records a leteckou společnost Blackhawk International, které obvinila z nedbalosti, jenž podle jejich názoru zapříčinila úmrtí jejich dcery. Za pravdu jim dalo pozdější vyšetřování, které v pilotově (ten dostal pouhé dva týdny před letem tříletou podmínku za drogy) krvi odhalilo kokain a alkohol. V zástupu všemožných ocenění bych například mohl zmínit to, které přišlo v září 2002. Hudební stanice VH1 ji ve své anketě 100 Sexiest Artists umístila na 36 pozici. V prosinci téhož roku pak Alliyah vyšlo posmrtné LP „I Care 4 U“, které na Billboard Chart vstoupilo jako číslo 3. Šlo o kolekci největších zpěvaččiných hitů („Back And Forth“, „Are You That Somebody?“, „One In A Million“, „More Than A Women“, „Try Again“, „Miss You“ atd), jenž doplnila šestice raritních, dosud nevydaných skladeb, které nahrála ještě před onou tragickou událostí. Dotyčné album následně zopakovalo úspěchy z minulých let, kdy ji neminula nominace na Grammy, MTV Video Music Awards a jiné, co však nic nezměnilo na tom, že po ní zůstala v hudebním světě díra, kterou asi jen tak někdo nezacelí. Na samotný závěr nemohu jinak. Aaliyah, R.I.P.!