hledat

Tags:

AK – Syndikát (2019; Azurit Kingdom)

Sdílej

Psal se nějaký ten rok po začátku dalšího milénia a rap byl v našich končinách v kurzu. Sesmolit pár rýmu dokázal prakticky každý, člověk si lokty a rameny zvyšoval svůj street kredit a v komunitě se z něj stával alfa samec. Silnější pes mrdá a nemyslím to teď v kontextu s tvojí starou, která na hajzlu v klubu dvacetkrát opakovala, že z mé tvorby teče. Člověk je ale dobyvatel a nespokojí se s tím, že v sousedství znají jméno nejen obyvatelé, ale i zdi, podchody a mosty. Máme to zakódované v DNA, že musíme expandovat, vyvíjet se. Zůstaň chvíli na místě a už se nebudeš chtít hnout. Problém však nastane, když ti i žánr začne být malý. Chceš být výš, udělat něco jinak něco navíc, prostě posouvat hranice. Hudba hranice nemá, to si drží bloky jen omezení lidé v hlavě, ale problém také nastává, když tvá kariéra postupně staví hranice, které při jejich překročení lehce narušují tvoji dlouholetou filozofii.

Samozřejmě nevím, jaké to je být v jejich kůži, ani jsem nezkoušel chodit v jejich botách. Každá domněnka je tu založena na spekulacích a bez hmatatelných důkazů člověk nemůže mluvit o opaku. Jisté ale je, že tenhle „Syndikát“ je v budování na vrcholu a teď záleží, zda svůj byznys obhájí. Dlouhé roky jsem kvitoval to stavitelství, škrábání výš a výš, ze stoky až k poslednímu patru mrakodrapu. Co ale nabídnout v momentu, kdy karta jde, o peníze nouze už tolik není a desky se prodávají? Z hladových psů se mohou stát vyklidnění válečníci spokojeni sami se sebou. A voják v záloze ti v terénu nerozjebe prdel jako žoldák v pernamentním zápřahu.

Sedm stop je na můj vkus málo, i když žijeme v době singlů a digitálních streamů. Čekal bych nálož od první do poslední vteřiny, která mě nenechá odvrátit uši, ale pravdou je, že prostor pro přemýšlení o jiných věcech se zde naskytne. Po sólovém projektu Sergeie Barracudy ověnčeného zpěvem a novými postupy jsem čekal, že se to promítne do celkového kontextu AK, ale stále jsem čekal tu špínu, bídu a bolest. To, proč jsem před lety AK stavěl v žebříčku vysoko. Autoři se ale prezentují nyní s mnohem větším blahobytem a ta aura se vytrácí, nikoliv kvalita a technika rapu.

A tak se k nám dostává výsledek, kde nejsilnější věcí je shodou okolností zřejmě ta nejstarší. „Zmizet“ je jedna z nejsilnějších věcí této dekády a je možné na ni celý disk stavět. Dobrou sondou do naivity dnešní mládeže a lhostejnosti rodičů je „Tvoje máma“. Chytlavý refrén a slovní obraty vám pomohou dostat skladbu rychle do hlavy, ale zato pomaleji ven. Pravým opakem je věc „Rakety“, která byla skloňována jako hit, ale já v ní registruji spíše egoprázdnotu, která se nemá šanci usadit v dlouhodobém povědomí. 

„Syndikát“ je albem, které bych albem ani nenazval. Jedná se o společnou aktivitu svázanou jedním názvem. Na první poslech musím ocenit zvuk a zpracování, protože na první dotek to nechutná jako česká deska. Po hlubší analýze ale cítím to „čecháčství“ v nutnosti potvrzovat své postavení a role. Něco podobného, čím jsem se překrmil u TroubleGangu. Chybí mi tu ten hlad a snaha vymanit se z bídy a bolesti. Nyní už jsou peníze na to, aby se více než slušně žilo a s tím se mění i filozofie. Rozhodně neodsuzuji snahu o zpěv a vokály, jen u Pastora je to pro uši kontraproduktivní.

Nejsem projektový manažer AK, který by měl rozhodovat o podobě a výsledku jednotlivých děl, ale kdybych měl hodnotit a zvažovat dopad a výsledek, ubral bych inspiraci ze západu, přidal do toho více své osobitosti a nezapomínal na kořeny. Ta cesta byla dlouhá, náročná, bolestivá. Chápu, že přišel čas ukrojit si z ovoce a plodů té práce, ale přesycený pupek nikdy nepozná, jak vypadá hlad. Rychle se zapomíná. „Syndikát“ není špatnou sbírkou skladeb, ale rozdíly mezi jednotlivými skladby jsou velké. A určitě tolik nezpívat. Chvíli je to v pořádku, ale pak to začne nudit.

5/10

Tagy:
Austy

Příslušník rapové policie od roku 2012 se slabostí pro rap ze všech koutů Evropy

  • 1